Chléb náš vezdejší

Moc mě toho na současné téma týdne nenapadá.
Kdybych byl chytrej, tak asi nesedím v práci 8 hodin denně a nečekám na konec směny.
Byl bych už asi někde za vodou. Pekl bych vanilkové rohlíčky někde s papouškem v karibském ráji.
Anebo taky ne. Kdo to ví.
V mé hlavě je každopádně moudrost spojována s jakousi odevzdaností životu.
Moudrý člověk už toho v životě hodně zažil a dokáže poradit ostatním.
Pokud je inteligentní a empatický, tak ví, jak poradit, aby to bylo vhodné a citlivé.
Ono je vůbec těžké lidem radit.
Někdo to přehání a svými radami ostatní přímo spamuje.
Takové chování je silně kontraproduktivní.
Radit je potřeba svým chováním, příkladem, svými skutky.
Je to vůbec velice zajímavé, jak se různé lidské vlastnosti spolu prolínají a dohromady tvoří jedinečnou osobnost.
Jak je každý jiný a jak u každého můžeme najít nějakou tu podobnou vlastnost.
Jednou jsem vystoupal na vysokou kostelní věž a sledoval to hemžení a pachtění těch maličkých lidiček pode mnou.
Tou výškou jsem získal nadhled nad světem. Nad tím lidským mraveništěm. Bylo fajn být chvilku v hledišti. Zahrát si na boha.
Jenže jsem člověk a patřím na jeviště. Musel jsem za chvíli sestoupit z věže mezi ně. Mezi ostatní příslušníky mého druhu a stát se součástí toho obludně velikého soukolí, stále se točícího stroje, který se zastaví až s koncem světa.
Stal jsem se opět jedním z těch mravenečků shánících se po svém denním chlebu.
I tady se každý snažíme sesbírat nějaký ten drobeček.
Drobeček k drobečku a máme tu strouhanku. Teď ještě sehnat nějaký ten řízek a můžeme hodovat.
Moudrý člověk si počká. Ví, že řízek taky nemusí nikdy přijít. Než aby zasvětil svůj život čekání na flákotu, radši si užívá sbírání drobečků. A těší se, až bude mít strouhanku.
Přeji vám všem hodně tvrdého pečiva ;)