Zpupný rytíř (I.)

Nahromadily se mi resty. Tedy nejen na Steemitu... Ale tady začnu řešit jen ty steemití. To jsou nápady na články, které mám uloženy někde v podvědomí, o kterých jsem i napsal, že je napíšu... A zatím nenapsal. Tak se do toho právě pouštím. A posledně jsem se zmiňoval @phortun -ovi, že trochu rozvedu slovo zpupný. Tak s vervou do toho!

Říci ve středověku o někom, že je zpupný, to byla velká lichotka. Zpupný, to byl chtěl být tehdy každý... Ale jen nemnozí toho dosáhli. A teď se do toho začnu trochu zamotávat.

Zpupný byl ten a právě jen ten, kdo vlastnil fideokomisní panství. Hm. Já nechci podceňovat svého čténaře, ale přeci asi abych tento středovký právní pojem trochu rozvedl...

Takže král byl vlastníkem vší země. Ale vládl nad její valnou většinou jen v rámci tzv.obecného panování. Tu zemi totiž na věčné časy rozdělil mezi šlechtu na léna. Některá, manská (zemanská), se mu vracela, když držitel ukončil nějakou služebnou funkci. Ale v Čechách byla většina lén právě zpupná, fideokomisionální. Tzn., byla zanesena v zemských deskách jako nezcizitelná, s právem dědičnosti z otce na syna.

Král mohl vyžadovat od držitele léna, aby sloužil v poli, pokud byla země napadena, a aby v rámci svého léna vybíral od poddaných pro krále berni. Pokud chtěl víc, musel požádat a nemusel dostat. A už vůbec ne zadarmo... Panovník i jeho vazal měli přesně stanovená práva a povinnosti.

Vlastník léna mohl například krále odmítnout vpustit do svého hradu. Pokud král projížďel přes jeho panství, mohl od něj požadovat poplatek... Pokud feudál neloupil na královských cestách a nebyl označen Zemským sněmem za zemského škůdce, tak proti němu král nic nezmohl.

Ani Karel IV., asi nejsilnější český panovník, nedokázal šlechtě vyrvat její velká stavovská práva. A ze střetnutí se šlechtou obratně vycouval. Do konfrontace nešel, protože si vůbec nebyl jist vítězstvím. Rožmberkové ostentativně vyjednávali s Habsburky i Bavory, jestli by je ti vojensky a politicky podpořili, kdyby oni odtrhli svá panství od Českého království a vtělili je do Bavor či Rakous... Ale o tom jindy.

Takže zpupný šlechtic, to byl někdo. Mohl opovědět (vyhlásit) válku kterémukoliv jinému zpupnému šlechtici. Na svém panství si mohl dělat, co se mu zlíbilo. Pokud neporušil zemské právo. Kdyby ho porušil, ktrýkoliv jeho poddaný se mohl proti svému pánu odvolat k zemskému soudu, nebo i ke králi.

A samozřejmě, že si šlechtici byli svého postavení vědomi. Věděli, že v cizině šlechta tak silná práva zpravidla nemá. Takže byli hrdí, ba pyšní... Tak slovo zpupný nabylo i současného, hanlivého významu.

A takhle to u nás fungovalo do roku 1627, kdy byla práva stavů po bělohorské porážce zadupána do zěmě... Poslední byli kvůli vlastní hlouposti prodáni skoro o století později zpupní Chodové.

Pokud šlechtický rod ale vymřel, spadlo dědictví na krále. Pokud si šlechtic nekoupil za svého života právo odkázat svoje zpupné panství někomu jinému než byl jeho syn.

Kvůli úplnosti. Král měl i svoje speciální panování, tedy královskou komoru, kterou spravoval jeho komorník. Tam patřili židé, královská města, horní a mincovní regál (právo těžit drahý kov a razit minci). Ale když byl král bez peněz, všechno občas prodával, nebo dával v zástavu proti půjčce.

Původně jsem teď chtěl napsat ještě jendnou tolik textu. Tentokrát o Británii. Bude to velmi souviset... Ale nechám si to na zítřek. Alkohol i historie jsou nejlepší po malých dávkách... I když se historií neopijete, můžete se v ní snadno ztratit.