Čím budu? Takové nedělní zamyšlení se...

Tak píšeme tady články s různou měrou osobního prožitku... Víme, že @jedenjenda řeší, zda má změnit zaměstnání, @jjprac totéž, a to ne, jestli má čí nemá, ale že musí. @petrvl shání byt... No tak já si taky dovolím se svou osobní trochou do mlýna.

Začal bych třeba od Rudyarda Kiplinga. Jistě znáte Mauglího z Knih džunglí. Pan spisovatel (1865 - 1936) tedy byl prototypem bílého rasisty a anglického šovinisty, ale jako spisovatel byl geniální.

A tento autor v jedné ze svých povídek píše o tom, že indický bráhman patří do 25 let rodině, do 50 let celé společnosti a pak už jen sobě. V konkrétním příběhu jde o muže, který se ožení a splodí potomstvo, které živí, dotáhne to na ministerského předsedu v jednom z indických států... No a v padesáti zmizí. Vezme si jen mošnu a jde si jogínit a asketičit do jeskyně, kde posléze zemře jako svatý muž. Je šťasten.

Co já s tím? Já tak nějak celý život dělám, co nechci. Napřed jsem chtěl dělat radost svým prarodičům a rodičům a zabezpečoval se. Pak byv zabezpečen jsem založil rodinu, protože to k plnosti života patří... A chodím většinu života do zaměstnání, které mě naprosto nebaví, kde nevidím ani společenský přínos. Ani tam nevydělám horentní sumy, abych potom, jednou... Mohl dělat co opravdu chci.

Ne, nikdo mi nikdy neříkal, že něco musím. Jen jsem cítil, co se patří, co se má... Já jsem vždycky ke všemu a ke všem ukrutně loajální. A život je pomalu pryč. Ale už je skoro potřeba začít si taky dělat radost.

Kiplingův hrdina v padesáti... Ale je jiná doba. A taky syn bude plnoletý, až mi bude šedesát. Takže já si začnu užívat až v šedesáti. Odejdu na odpočinek.

Je mi jedno, jestli budu v předdůchodu, předčasném důchodu, nebo se stanu formálně podnikatelem, který si bude platit zdravotní a sociální pojištění a jinak nevyvíjet žádnou činnost. Zkrátka si začnu dělat, co chci.

Ale jsem člověk loajální... Je pravděpodobné, že se dalších pět let ještě budu trápit ve školství. A školní rok nekončí v den Hášových narozenin. Takže budu ještě asi 4 měsíce přesluhovat.

No a co chci vlastně dělat? Vpodstatě provážu svůj život s Hive. Budu cestovat. Jako vodák jsem tak nějak trochu poznal jižní, případně západní Čechy. Ale v Brně jsem byl jen jednou v životě na čtyři hodiny, v Ostravě, Olomouci... Nikdy. Většinu Čech a Moravy vůbec neznám. No a kdo ví... Třeba se na stará kolena odvážím a třeba navštívím i Slovensko!

Takže hodlám výletit. Vyberu si místo. Načtu si o něm. Historii, současnost... Osobnosti, zajímavosti. Pak tam odjedu. Někam na den. Ráno sednu na vlak a večer se vrátím... Jinde se pár dnů, nebo týdnů, zdržím.

Budu chodit, dívat se a fotit. Přírodu, památky, galerie, muzea... Pak se vrátím domů a napíšu sérii článků.

Neplánuji ještě úplně podrobně, kam všude se chci podívat. To až tak půl roku předem... Tak dva, tři výlety do měsíce. Dle své chuti. V zimě budu zpracovávat starší témata. Čím jsem starší, tím méně mám rád zimu.

Jasně. Nemusí to vyjít. Za pět let už můžu být slepý, nepohyblivý a úplně dementní. Změny tím směrem na sobě už pozoruji. Ale člověk se musí na něco těšit...

Pět let čekat. Je to dlouhá doba? Jak pro koho. Já čekat umím. Ale co kdyby někdo vyřešil situaci za mě? Do teď jsem se ostýchal psát o své práci. Považoval jsem to za neloajální. Psát špatně o svém zaměstnavateli... Ale myslím, že se odhodlám. Protože mi tak úplně nezáleží na důsledcích. To by bylo to případné vyřešení situace za mě.

No a taky je možné, že bych mohl dosáhnout na invalidní důchod. Nejde o pueníze, ale o to, že bych už nemusel pracovat. Pracovat se přeci musí... V potu tváře.

Ekonomická stránka? Kdyby mi Hive zaplatilo jízdenky a ubytování, byl bych spokojen. Neměl bych dojem, že připravuji svého syna o peníze.

Neděle. Je třeba uklízet, prát, vařit, zašívat, hrát si se synem. Sněží! Budu muset jít se synem ven. A vymyslet do školy nějaké písemky, něco opravit... Ale mám se na co těšit. Už jenom pět let a kousek...