Opět prokrastinací pokořen

Včera jsem měl termín na odevzdání úkolu, na kterém závisí má další kariéra. Na vypracování jsem měl času habaděj. Postupně jsem začínal o vánočních svátcích. Když to během nevyšlo, tak se jevily jako ideální jaráky, ale zas nic. Před třemi týdny mi ředitelka sdělila, že 15.3. jí mám své dílo ukázat. Ředitelka učí stejné předměty, je hrozný hnidopich a objeví chybu i u mazáckých spolupracovnic. Anička, nestorka kabinetu, když také dostala od šéfky úkol, pronesla. "Udělám to podle svého nejlepšího svědomí, ale i tak k ní půjdu předem smířená, že to mám celé špatně." A co mám říkat já, úplný elév.

Nicméně. Tři týdny, to je stále fůra času, když každý den udělám kousek, tak mi ještě zbude čas nechat si práci zkontrolovat od kolegyně. Před týdnem jsem ale ke kontrole pořád nic připraveného neměl. Ve středu ve mně byla stále špetka optimismu: odučím pár čtvrtečních hodin, zruším odpolední doučování a budu makat jako šroubek. Čtvrteční ráno mě přivítalo úpornou migrénou, byl jsem rád že jsem přečkal výuku, ibuprofeny nezabíraly. A čas zatím pádil, kdežto práce postupovala slimáčím tempem.

Zdroj: Pixabay.com

V pátek učím nejvíc hodin a bývám po nich vyšťavený, ale pak mám volné odpoledne, tak se hecnu. V tom mi zavolá šéf z brigády, kterou mívám tak jednou do měsíce a vždycky vím o akci tři dny předem. "Hele, nemáš dnes večer čas? Moc Tě potřebujem na jednu akci. Bude to v Brně tak na hoďku. Ale musíš se nechat otestovat!" Teď babo raď. Vidina pěkného přivýdělku za hodinu práce přebila mé racionální já. Domů jsem se vrátil o půl desáté večer, vyvenčil psa, pak zapnul počítač a za hodinu ho zas vypnul. Práce hotová ani ne z třetiny a přede mnou pouze sobota a ... do Prčic. V neděli mám od osmi do půl páté přednášky z nějaké somatopédie. Situace se stává zoufalou, až kritickou.

Nakonec tedy vše dopadlo podle mého špatného zvyku. V neděli po přednáškách jsem si udělal silné kafe a pustil do psaní a počítání. Ve dvě ráno, kdy už jsem nebyl schopen vyťukat slovo bez chyby, jsem nastavil mobil, aby mě za hodinu vzbudil a od tří zase pokračoval v psaní. Přestávky jen čurací, venčící a na výuku. O půl jedné jsem elaborát paní ředitelce poslal a teď s malou dušičkou čekám, jestli zůstanu ve sboru i příští rok.

A co jsem celé ty týdny dělal? Kromě toho, že jsem se přemáhal, přemlouval, nutil a maloval černé scénáře, tak vlastně nic. Čeká mě dát si do pořádku domácnost, hlavně bych si měl dát do pořádku hlavu.