K menhiru II

Dnes se podíváme k Seneckému rybníku a k tajemnému, málo známému menhiru nedaleko jeho hráze.

Půjdeme z vlakové zastávky Bolevec. Sejdeme po silničce za železničním náspem do chatové osady. Projdeme kolem arboreta Sofronka s celosvětovou sbírkou borovic a po povalovém chodníčku překonáme mokřad v listnatém hájku.

A už jsme na jeho břehu. Rybník Senecký neboli Senečák v celé své kráse, zahalený v pestrobarevném hávu podzimního listí.

Břehy rybníka zpevněné lomovým kamenem už působí celkem přirozeně.

Za hrází rybníka půjdeme vlevo okolo lesní školky. Stále do kopce a po několika stech metrech odbočíme vpravo.

Les se změní z borového na dubový. Dubový les zesiluje zemní energii. Stromy jsou to odolné a pevné.

A jsem na místě menhiru. Ano, ten u něhož jsem na začátku roku 2020 byl varován před epidemií koronaviru...
Tak mi pověz, Menhire, co jsi zač… Položím na něj ruku a na pár sekund zavřu oči. Představa, či vize, kterou ve mně vyvolá, je zajímavá.
Kolem mě je kruh. Necítím strach, vnímám spíše překvapení. Kruh mužů v černých pláštích, v černých kloboucích. Mají na obličeji železné masky se špičatými nosy. Či jsou to kovová hledí přileb? Nebo jsou to ochranné masky proti moru?
Muži postupují kupředu a kruh se uzavírá. Otevírám oči. Menhir neprozradil své tajemství…

Teď už vím, co měly znamenat ty špičaté nosy černých postav... Máme je všichni v tramvaji.

Položím na kámen ruku i dnes. Má vize je teď mnohem, mnohem lepší.
Vidím velkého zářícího anděla.

Jsme pod ochranou... Boží.