Na kole stále dokola

Dráhová cyklistika je pro mě sport plný paradoxů. Pamětníci dosvědčí, že Česko(slovensko) bývalo v tomto sportu úspěšné ve sbírání medailí na světových a evropských mistrovstvích. V současnosti zažíváme skromnější roky, ale nedávné mistrovství Evropy do 23 let dává příslib, že by se v budoucnu mohlo blýskat na lepší časy.

A to je právě jeden z paradoxů. V Česku mají dráhaři nesrovnatelně horší podmínky na přípravu než v okolních zemích. Disponujeme celkem čtyřmi otevřenými drahami s betonovým povrchem, zatímco mistrovství se již jezdí v krytých halách na borovicových parketách. Jediná dráha v kryté hale v Praze Motole měří pouhých 153 metrů. Pokud závodníci chtějí trénovat kvalitně během zimy, musí vyrazit do zahraničí. I v takových podmínkách jsou naši závodníci schopni se připravit na mezinárodní závod a vybojovat v něm medaili. Ne ME do 23 let uspělo stříbrné družstvo dívek ve sprintu, druhé místo v keirinu získala Veronika Jaborníková.

Fotografie jsou z mistrovství republiky v dráhové cyklistice mládežnických kategorií, které se konalo v Prostějově.
Druhým paradoxem je nízká popularita tohoto sportu u nás, což ale souvisí s nekvalitním zázemím. Vedle silniční cyklistiky je ta dráhová spíše Popelkou. Ale nebývalo tomu tak. Na brněnském velodromu to během závodů žilo a tribuny bývaly naplněné. Dráhařské disciplíny jsou totiž divácky atraktivní. Ve vylučovacím závodě odpadá ze skupiny každé druhé kolo poslední závodník až nakonec zůstávají dva, kteří si to mezi sebou rozdají o zlato. Ve stíhacím závodě startují cyklisté (jednotlivci nebo čtyřčlenné družstvo) na protilehlých stranách oválu a snaží se ujet vzdálenost 4 km (ženy 3 km) ujet v co nejkratším čase. Pokud cyklista svého soupeře předstihne (dojede ho o půlkolo) závod končí okamžitě.

Kvůli dešti došlo k narušení časového harmonogramu, kroužící auta pomáhala s vysoušením dráhy.
V závodě dvojic (omniu) vždy jeden z dvojice jede na plno a druhý odpočívá, při průjezdu se chytí za ruku rychlejší jezdec předá odpočívajícímu svou kinetickou energii a role si vymění. Japonci milují disciplínu keirin, kdy dráhaře rozjíždí motorka na rychlost 50 km, všichni cyklisté musí jet za ní a připravují si nejvýhodnější pozici, taktizuje se. V předposledním kole motorka odstoupí a závodníci spurtují do cíle. Královskou disciplínou je sprint, který se jede na 3 kola. Dva soupeři startují vedle sebe a první kola se rozjíždějí. Navzájem se hlídají, využívají vyklopených zatáček oválu, je to hra nervů, kdy se rozhodne jeden ze soupeřů nastoupit. Při spurtování do cíle dosahují ti nejlepší rychlosti přes 75 kilometrů v hodině.
Na dráze se jezdí i vytrvalostní disciplíny (bodovací závody, hladké závody např. na 10 kilometrů - tzv. scratch), ale v našich podmínkách v nich často uspějí specializovaní silničáři, kteří si na dráhu odskočí.

I tady hodně medailí ve scratchi posbírali silničáři.
Atraktivní dráhové cyklistice by pomohl výrazný úspěch našich reprezentantů na olympiádě, něco jako byl "Gabča efekt" u biatlonu nebo úspěchy fenomenálního judisty Krpálka. Třeba se něco podobného sestrám Jaborníkovým či Sáře Kaňkovské podaří, navzdory nevalným podmínkám, už příští rok na olympiádě v Paříži.