Na Bílé hoře

Spolupracuji s jednou neziskovkou, pro níž doučuji žáky. Ozvali se i teď, jestli bych se neujal klučiny, žáka 4. třídy, a nepřipravil ho na reparát z českého jazyka a vlastivědy. Popravdě, radostí jsem nevýskal, ale nakonec jsem souhlasil.

V pátek jsem se tedy vydal přes půl Brna do Juliánova na úvodní sraz, který jsem měl s koordinátorkou před domem klienta. Pozdravili jsme se a představili, načež koordinátorka zazvonila na zvonek. Ukázalo se, že maminka ani chlapec nebyli doma, navíc se nedalo nikomu dovolat. A pak někomu pomáhejte, když o to zjevně ani nestojí.

Když už jsem se ocitnul v této části města, byla by škoda nevyužít čas k pořízení pár fotografií. Juliánov se jako předměstí Brna překotně vyvíjel na přelomu 19. a 20. století a roku 1919 byl administrativně připojen k městu. V 60.tých letech století dvacátého zde bylo vybudováno jedno z prvních panelových sídlišť. Zajímavostí jsou drobné betonové plastiky sochaře Macháčka, z nichž některé slouží i jako herní prvky.

Nad Juliánovem se tyčí Bílá hora, které samozřejmě není tak slavná jako ta pražská a navíc má o 81 metrů nižší nadmořskou výšku.

Nachází se na ní německá pozorovatelna z 2. světové války a komunistický pomník dělnického hnutí.

V blízkosti kóty 300 je možné opéct buřty a zahrát si nohejbal. Ze svahů Bílé hory, kde nebrání porost, je hezká vyhlídka na východní a jižní část města.